Můj profesní život je naplněn interiérovým designem, technologií výroby a architekturou. „Méně znamená více“ mám v DNA. Potřeba udržovat témata v černobílém vidění, abych se v tom lépe vyznal. Vnímat a udržet vazby zvenku dovnitř. Udržet proporce, „vysušit“ design, detail na minimum možného.

Obrazy – nemají při vzniku klienta, konkrétní místo, žádnou vnější vazbu. To je velké zjednodušení.

Fascinuje mě synchronicita vesmíru, přírody, našich duší s našimi těly. Vše plné dynamického pulzování, všudypřítomné lásky, našich emocí, chtění, strachů. Tato Interakce je základem mých obrazů, nejčastěji vyjádřená pomocí našich těl, případně jejich součástek. V širších kompozicích nebo jen jako objekty. Klid, dynamika, parafráze, barvy. Olej, svojí přirozenou živostí, dodává poslední vibrující vrstvu.

Maloval jsem v mládí a k tomu jsem se vrátil až s malou dcerou Marcelou, malování nám dodnes přináší radostné společné chvíle. Abych byl úplný, radostné chvíle s Marcelou a hendikepovaným synem Jirkou, který byl a je mentálně stále s námi.

Mé jméno je Marcela Bezoušková a láska k tvorbě mě provází, co si pamatuji. Do olejových barev a vůně terpentýnu jsem se zamilovala dřív, než jsem začala chodit do školy. A tak vznikl náš první společný obraz s tátou. Už tenkrát mě uchvátila živost a hloubka olejových barev. I když jsem to neuměla pojmenovat.  Malování se stalo mojí součástí. Koníček, který má v mém životě daleko důležitější místo, než se na první pohled může jevit.

Vždy mě více zajímal ten vnitřní svět než ten vnější. Začala jsem objevovat další zákoutí své duše. A najednou, když jsem chtěla vyjádřit, co jsem pociťovala nebo zažívala, tak slova byla krátká. Ale namalovat to šlo vždycky. A tak jsem postupně objevila kouzlo jednoduchosti tužky, uhlů, pastelek a fixů. Přes všechnu lásku ke skicáku a tužce, mě to vždy táhlo zpátky k oleji. A tak jsme s tátou začali trávit společný čas malováním.

Nikdy moje obrazy nevznikaly rychle, ba naopak. Změna přišla před více jak rokem, kdy jsem pravidelně začala vědomě pracovat s dechem. Najednou to bylo jiné. Skicák mi přestal stačit. To, co jsem cítila, šlo vyjádřit jedině přes olej. Tak jsem si vzpomněla na to, co mě na olejových barvách tenkrát uchvátilo nejvíc– živost, pohyb, hloubka, vůně a ohebnost ke změně. To, že je pro mě malování stejně přirozené jako nádech a výdech, jsem věděla vždy. Ta změna byla v uvědomění, že mou srdcovou láskou je a bude olej.

Jiří Bezouška se profesně věnuje pracovávání ušlechtilého přírodního materiálu, pro použití především v současné architektuře. Pracuje se dřevem ze všech koutů světa a rozumí mu jako málokdo. Umí přečíst jeho DNA a ví, že si dřevo pamatuje na dobu, kdy bývalo stromem, tím nejúžasnějším inženýrským dílem na této planetě. V ARA Kolín vždy cítím nejen vůni dřeva, ale hlavně respekt ke kvalitnímu řemeslu, které umí materiál ochočit tak, aby ve své přirozené vnitřní struktuře, přijalo exaktní tvar a sloužilo novému účelu. 

Když truhlářské stroje v ARA utichnou, Jiří vezme do ruky štětec a pohrouží se do svého osobního prostoru. Tam kontempluje vibrace, které zrcadlí hmotu v metafyzické jednotě vesmíru a přírody.  Moc o malbě nepřemýšlí, nechává se vést rodícím se dílem.  Věří, že jeho úvahy ho povedou správným směrem.  Svými malbami komunikuje vztah k tvůrčí svobodě, nezatížené tlakem na předáváni konkrétních významů nebo zpráv. Nejde mu o velké „umění“ prostě maluje a tím vyjadřuje potřebu pro spontaneitu. 

Zve nás, diváky, abychom nahlédli za konvenční hranice a prozkoumali sílu jeho vyjádření prostřednictvím abstraktních forem a gest. Otázkou je, zdali se pokusit dílo Jiřího Bezoušky interpretovat, nebo ponechat zahalené tvůrčím tajemstvím.

My professional life is fulfilled by interior design, manufacturing technology and architecture. “Less is more” is in my DNA: the need of seeing themes in black and white to better grasp them, perceive and contain outer connections inside, preserve the proportions, distill the design and detail to minimum possible. 

Upon creation, paintings don’t have a client, a particular place or external connection. This constitutes a great simplification. 

I’m fascinated by the synchronicity of the Universe, the Nature, of our souls and our bodies. All is full of dynamic pulsations, of omnipresent love, of our emotions, wants, fears. This interaction is the foundation of my paintings, most often expressed through our bodies or their parts. In broader compositions or as mere objects. Tranquility, vibrancy, paraphrases, colors. Being naturally vivid, oil provides the final vibrating layer.

I used to paint in youth and started again only later with my little daughter Marcela; to this day painting brings us joyous moments spent together. Or to be precise, joyous moments with Marcela and my handicapped son Jirka, who was and has still been with us in our minds and hearts.

My name is Marcela Bezouska and I have loved art for as long as I can remember. I fell in love with oil paints and the fragrance of turpentine before I became a schoolgirl. This was when my dad and I painted our first picture together. At that time, I was already captivated by the depth and vibrance of oil paints even though I didn’t know what to call it. Painting has become part of me. A hobby that has taken much greater importance in my life than it may appear at first. 

My inner world always interesting to me than the external one. I began to discover further niches of myself. Suddenly, words were coming up short when I wanted to express what I was feeling or experiencing, but I could always paint it. So, gradually, I discovered the magic of simplicity in pencils, charcoals, crayons and felt tip pens. Nevertheless, despite my love of sketch pad and pencil, I was always drawn back to oil. Thus, my dad and I began to spend time painting together. My paintings were never completed quickly, but quite the reverse. That changed more than a year ago when I started breathworking.  At once things were different.  Sketch pad was no longer good enough. It was only through oil that I was able to express my feelings. Then I remembered what captivated me most about oils back then – vividness, motion, depth, scent, and pliability. I have always known that painting is as natural as breathing to me. This return to my roots rests in the realization that my heartfelt love has been and will always be the oil. 

Professionally, Jiri Bezouska is occupied by the processing of noble natural materials for use predominantly in the contemporary architecture.  He works with wood from all corners of the world and understands wood better than most. He knows how to read the wood’s DNA and knows that wood remembers the time when it was still a tree, the most amazing work of engineering on this planet. In ARA Kolin I always perceive not only the fragrance of wood, but also, above all, the respect for quality craft. Craft that knows how to wrestle the material so that it would, in its natural inner structure, accept an exact shape and serve a new purpose. 

When the ARA factory machinery quiets down Jiri will pick up a paint brush and disappear into his personal space. Here, he will contemplate vibrations that mirror the matter in the metaphysical unity of the Universe and the Nature.  He does not ruminate much about painting, he lets the emerging work guide him. He believes his musings will lead him in the right direction.  Through his paintings he communicates his relationship with the freedom of creation, unburdened with the pressure to convey concrete meanings or messages. He is not after a “great art”, he just paints and through his painting he expresses the need of spontaneity. 

He invites us, the spectators, to peek behind the conventional limits and explore the strength of his expression mediated by abstract forms and gestures. The question is whether we should try to interpret Jiri’s work or should we leave it veiled by the creative secret.